Legendární číslo herního časopisu

Když se řekne Score číslo 11, vybaví se mi minimálně tři herní tituly patřící mezi to nejlepší, co herní svět spatřil. Fakt, bez přehánění. Proto jsem si zvolil pro rozbor dalšího herního časopisu toto číslo, které budilo ve své době v hráči hned několik pocitů. Prvním pocitem byla jistota. Jedenáctý měsíc roku 1994 a na stáncích se objevuje jedenácté číslo jejich oblíbeného časopisu. Je listopad, blížící se předvánoční nálada nabádala právě k takovému počteníčku o nějakých dobrých hrách. Jistota byla taky v tom, že se setkáme opět a zase s články našich oblíbených autorů, a tak vlastně nehraje roli to, kolik lákavých herních titulů časopis bude mít. Opět si přečteme vše od A až po Z, dobře hodnocené hry zařadíme do wishlistu a u těch špatných se pobavíme nad tím, jak to kriticky nebo vtipně recenzenti setřou. Hlavní bylo nasát takovou tu správnou pařanskou atmosféru, a tak trochu s nimi skoro zažít, jaké je to hrát ty tituly, které doma ještě nemáme. Takže teď se pustím do obsahu Score číslo 11, bude to delší psaní, tak si k tomu pustím pěknou muziku, vybírám album Duality od Lisy Gerrard a pojďme na to.

Když se vynadíváme na krásnou obálku, jejímž motivem je cover big boxu hry Retribution, prozkoumáme pro jistotu jako vždy tiráž. Opět nastává příjemný pocit jistoty, klidu a míru, redakce je v nejlepším složení, což slibuje opět a zase vynikající počtení. Šéfredaktor je Jan Eisler (Ice), zástupce šéfredaktora Andrej Anastasov (Andrew), redakce je složena ze stálic jako je Vladimír Henzl (Cpt. Vlada), Martin Dvořák (Uvula), Tomáš Vápeník (TV) a mezi spolupracovníky figurují známá jména jako Lukáš Hoyer (Luke), Maxim Krušina (Mad Max, ne, nehraje ve Stranger Things pod jinou identitou), František Fuka (FFuk,), Tomáš Adamec (TAD), Jiří Frkal (JFK), Irena Formánková (Irena), dva simulátoroví nadšenci, kteří tomu dost rozuměli a uměli o tom perfektně psát, Petr Borský (Penguin), Bohumil Koutský (Bob). Samozřejmě nemůže chybět Jakub Červinka alias Červ, kterému tady vtipně zkomolili přezdívku a je tu jako Čert :-).

Po prohlídce obsahu, který si pak projdeme podrobněji stránku po stránce, následuje úvodník s názvem Nová tvář. Tentokrát je úvodník spíše pracovní a Jan Eisler přiznává, že dělat herní časopis zdaleka není jen o hraní. Dokonce mnohdy vůbec není o hraní. Ale tuhle iluzi tehdy rozbíjel určitě těžko. Každý pařan (včetně mě), si myslel, že dělat herní časopis znamená družně sedět v redakci, pařit hry, srandovat u toho a skládat k tomu vtipné texty do časopisu:-). Každopádně Ice v úvodníku slibuje mnoho pozitivních změn a trochu naznačuje, že se Score pomocí pozitivních změn stane tak trochu dospělejším časopisem. Tehdy jsem si v těch svých 16 letech říkal, jen to ne. Sranda je, že o pět let později, když do Score nastoupila nová garda v čele se Zvelebilem s touhou být nejvtipnější na světě, jsem si říkal, bože, co to je, na koho to cílíte, nemohli byste být dospělejší? :-) Ale to je na jiné téma, zpět do roku 1994.

Otočíme list a přivítá nás to, co jsem vždycky měl rád. Hitparáda, která zároveň sloužila jako jakýsi seznam must have, must play věcí. Na PC tehdy vévodil samozřejmě Doom, pak Tie Fighter, TFX (no jéje, to byly časy, kdy jsem mimo dungeony, RPG, adventury a strategie hodně strávil i létáním a proto jsem hltal ty články Boba a Penguina). V hitparádě se navíc pozastavím u Alien Legacy, což je strategicko-adventurní sci-fi božárna, dále tady je Battle Isle 2, což je tahovkářova modla, pak je tu další simulátor Falcon 3.0 a od konce se nahoru derou čerstvé novinky představené teprve v tomto čísle Score, tedy System Shock a Doom 2. Amigácký žebříček obsadily hry jako Cannon Fodder, Universe, Beneath a Steel Sky, z mého pohledu jsou tam nej věci The Settlers a Ishar 3. No nebudu tu vyjmenovávat vše, screenshot s hitparádou můžete kompletně omrknout z přiložené fotky.

Následující stránky vyplňují novinky, na které se všichni neskutečně těšili. Mnohé z nich se samozřejmě napříč několika i předchozími čísly opakují, neboť vývoj trval dlouho, a tak se dalo o takových hrách novinkařit i rok. Stále se čekalo na Dungeon Master 2 nebo Magic Carpet. Oprávněně velké naděje vzbuzovaly fantasy strategie jako Heroes of Might and Magic a Master of Magic a zaděláno bylo taky na další vlnu adventurního boomu, kdy se činila Sierra se Space Questem 6, Kings Questem 7, pak tady byly tituly jako Little Big Adventure, Woodruff, Alone in the Dark 3 a Flight of the amazon Queen. Objevuje se i zpráva o božském Albionu, který tehdy na základě screenshotu srandovně označili jako RPG na způsob Chaos Engine (dobrý úlet, to nešlo přirovnat třeba k Ultimě 7 nebo k Dark Sunu?:-) No a nakonec vypíchnu z očekávaných novinek ještě Transport Tycoon, snad dodnes nejlepší strategii věnující se dopravě.

Po novinkách následuje tematický článek o nadějně vypadající 32 bitové konzoli 3DO, která mohla vypálit rybník připravované Playstation 1, nicméně to zabili cenou a omezeným portfoliem her. Přitom to měla být pecka, která měla zaručit, že každá hra dělaná pro 3DO bude běžet tak, jak má, bez toho, abyste bojovali s její konfiguraci na PC.

System Shock:
A teď konečně k recenzím. Přichází hra měsíce a první titul z kategorie TOP hra, která zvyšuje legendární status tohoto čísla Score opravdu do nadpozemských výšin. Tou hrou je System Shock od LookingGlass Technologies, autorů bezkonkurenčních Ultim Underworld. Tentokrát se od fantasy posuneme ke sci-fi cyberpunku, a to s pořádně našlapaným napínavým příběhem, který vás provází po celý váš pobyt ve stísněných prostorech vesmírné stanice ovládané umělou inteligencí Shodan. Kromě toho tady je opět unikátně zpracované 3D prostředí podobně jako ve zmíněných Ultimách. Vlastně dokonce jde ještě dále, neboť využití 3D prostoru ve vesmírné stanici si říká o takové finesy, jako je například jízda na elektrických kolečkových bruslích s naprosto úchvatnou simulaci pohybu. System Shock je v podstatě svatý grál, který doslova vypaluje rybník všem tehdejším 3D střílečkám odehrávajících se prakticky na stupňovité placce. O kousek se sice posunul Doom, ale kde tam máte nahlížení za roh, přesné zaměřování nezávisle na pohybu celé postavy atd.? Všechno tohle System Shock umí. Paradoxní je, že na mě System Shock zapůsobil ještě silněji až o několik let později. Samozřejmě u samotné recenze jsem si říkal, to musí být pecka, ale bylo to v době, kdy jsem spíše vzhlížel k fantasy a přemýšlel jsem, jestli ve sci-fi je dungeon pořád ještě dungeonem a není to spíše už first person střílečka. Každopádně Andrew popsal hru s uměním sobě vlastním, a když jsem recenzi četl, měl jsem právě pocit, že s ním tu hru hraji, hltal jsem každý řádek, a po dočtení mi s bezvědomky zadrženým dechem rezonovaly v hlavě velká tři písmena - "TVL". O několik, vlastně dost několik let později jsem mohl na vlastní kůži poznat, co je tohle za pecku. Dlouho se mi ji nepodařilo ani na několikátý pokus pokořit. Popravdě se mi to povedlo až v Enhanced verzi s dokonaleji zpracovaným ovládáním (ne, že by to jinak z herního pohledu bylo lehčí, ale asi jsem uměl hře odpustit více frustrujících prvků než někdy na přelomu milénia:-). Andrej Anastasov dává System Shocku ve své recenzi 94% a je to snad jedno z nejvyšších hodnocení, které kdy nějaké hře udělil.

Dreamweb:
Po hře měsíce tak těžkého kalibru to bude mít každá další hra obtížné, nicméně na řadu přichází adventura, kterou bych se asi nebál nazvat jako docela revoluční. Jedná se o vynikající Dreamweb a jaká to náhoda, opět s nádechem cyberpunku. Adventura je viděna shora, prakticky by se tady dalo použít podobně ztřeštěného přirovnání, jako učinila redakce u toho Albionu s Chaos Engine, tady Dreamweb je z perspektivy starého Alien Breed:-) Prostě z ptačí perspektivy. Čím hra však šokovala, tak formou příběhu. Hlavní hrdina musí zachránit dreamweb, jakousi energetickou síť, která udržuje rovnováhu mezi dobrem a zlem. Jenže se našli spiklenci, kteří chtějí síť ovládnout. Síť však hlídají strážci, a ti si vyberou právě vás, abyste zlikvidovali sedm spiklenců. Co to znamená? Jste hrdina - nájemný vrah. Musíte se sedmkrát vydat skrze síť do reality těchto spiklenců, a tam je nekompromisně oddělat za jakékoliv situace. Nechybí zde spousta kontroverzí, vizualizaci ne zrovna žádoucích scén, které by v televizi byly opatřeny hvězdičkou, a páve tato hra si vysloužila nálepku s věkovým omezením. Zajímavá je i technická stránka věci. Ve hře je spousta haraburdí pomalu jak v nějaké pozdější Ultimě a všechno jde vzít. Jenže pro vyřešení úkolu ryze adventurního charakteru rozhodně vše potřebovat nebudete. Vynikající věc je tato hra a vynikající je i recenze Andreje Anastasova, který dává zasloužených 82%

Quarantine:
Na dalších dvou stranách se velmi zábavným způsobem Jan Eisler rozepisuje o velmi detailně zpracovaném brutálním simulátoru automobilového vraha - Quarantine. Jo, pořádně ozubené kotouče na nárazníku a jde se do akce. Jezdíte, řežete do živého...recenze mě bavila, jako je to u Eislerových recenzí pravidlem, nicméně jde o jednu z her, která není vůbec pro mě. Ale pozor, já ji opravdu hrál. Není to něco, co bych skipnul už jen kvůli nezajímavého tématu a herní náplně. Zvědavost byla větší. Nicméně Eislerova recenze byla 100x zábavnější než ta hra samotná. Iceho ale evidentně Quarantine bavilo, dává 88%

Outpost:
Jana Eislera je i následující recenze. Je to o zklamaných nadějích v něco, co vypadá opravdu úchvatně. Jde o sci-fi kolonizační strategii od Sierry pod názvem Outpost. Zajímavostí této hry je, jak věrohodně, a také dost realisticky je zpracován každičký prvek. Odstartování z orbity, vysazení kolonizačního modulu, zahájeni stavby základny...jenže je to suchařina jak blázen. Pravděpodobně se u recenze pobavíte mnohem více, protože tady přichází něco, co vždycky podávám jako důkaz toho, v čem tkvěla genialita psaní dvojice Andrew & ICE, jakkoliv je dnes mnozí kladou na pranýř s tím, že se psaním bavili až tak, že toho kolikrát vlastně o hře samotné neřekli, anebo se dopouštěli vážných faktických nepřesností. Poslední dobou se s tou kritikou nějak roztrhnul pytel a já rozumím tomu, že někomu to třeba jednak stylově a informačně nesedlo, a hlavně noví autoři chtěli psát po svém, a ne být neustále porovnávání s legendami s poznámkami typu - vy stejně nikdy nebudete psát lépe. Ale já bych to postavil jinak. Každý píše nějak, a proč ti dva byli jedineční vidíme třeba v této recenzi psané formou rozhovoru šéfa firmy se svým programátorem. Za mě prostě tohle přesně dávalo tomu časopisu život a vytahovalo jej to nad rámec nějaké případné faktografické nezáživné šedi. A co se týče recenzované hry Outpost, ta nakonec skončila s 65% a zaslouženě.

Entombed:
Tahle adventura působící jako jeden velký puzzle plný renderovaných obrazovek vypadá kapku sterilně. Jan Eisler jasně v recenzi naznačuje, že jakákoliv atmosféra starobylých míst, v kterých se provádí archeologický průzkum je jen obal, který se stejně nestane žádným tahounem hratelnosti. Celá hra je jen jedna hádanka za druhou, a jde jen o to, zda vás baví logické hry. Koho ano, může se docela slušně zabavit, což score 75% naznačuje docela jasně.

Doom 2:
Tak, a je to tady (takhle vlastně začínají i první řádky recenze:-). Tuhle hru bych měl vlastně označit jako druhou TOPku. Pro FPSkaře to je jednoznačná věc, pro ně je tohle Score legendární právě Doomem 2. Já, který FPS hry spíše nehraje, bych mohl projít bez povšimnutí, nicméně respekt hráče mi velí se tady pozastavit a uznale pokývnout hlavou, jakože ano, tohle je další milník v žánru FPS. Ale proč se pozastavím hlavně nad touto recenzi? To je jen řečnická otázka, protože každému z vás se nepochybně vybaví slova: "lidé se bičují, polykají žiletky a jezdí po struhadlech do bazénů s jódem". Ano, to je Andrej Anastasov v nejlepší formě, a myslím, že dodnes, když se vysloví jeho jméno, cokoliv geniálního napsal před tím, a i potom, tady tohle nezapomene nikdo. Bude to to první, co si s jeho jménem spojí. Bylo to vtipné? Ano. Bylo to trapné? Vůbec ne! A o tom to je. Spousta lidí by se mohlo pokoušet napsat něco podobného, a trapné by to bylo. Andrej měl zvláštní dar, uměl prodat naturalismus v podobě, že dokázal šokovat, někdy možná i znechucovat, ale člověk neměl ten pocit trapnosti a nepatřičnosti. Naopak se fakt od srdce zasmál. Recenze na Doom 2 je tady v podstatě literárně umělecká záležitost. Překonávat nebo napodobovat tohle nemá smysl. Kdo to zkusí, ztrapní se. Doom 2 dostal 88% a jediná výtka směrovala k originalitě.

Colonization:
Věřím, že tušíte, že tou druhou absolutně TOP záležitostí vedle System Shocku pro mě přichází právě teď. Nikdy nezapomenu, jak jsem hypnotizoval obrázky této hry na stránkách Score a přemlouval je, ať se objeví na mém monitoru mého počítače. Colonization je strategická perlička, která připomíná Civilization s vyšperkovanějšími detaily i barvami, ale přitom má zcela překopán celý strategický koncept, kdy každičký kus zboží a každičký človíček tady byl hýčkán jako vzácný kus něčeho, co nesmíte za žádnou cenu ztratit. Stylově se mi navíc grafika přesně trefuje do vkusu a romantických představ o zámořských objevech. Recenzi sepsal František Fuka, který se hezky rozepsal právě o specifických mechanismech této hry a dokonale tak vzbudil nutkání chtít to hrát. 90% je jednoznačný verdikt, který rozhodně nepřehání.

Microsoft Space simulator:
Expert na simulátory Bob popisuje tuto hru jako věrnou a přesnou simulaci vesmírných letů. Pojí se s tím logicky suchopárnost, s jejíž formou jsme se mohli setkat už u MS Flight simulátorů, které odmítají jakoukoliv akci, protože jsou čistě o technikáliích a simulaci letu. Ono to vlastně možná už není ani hra. Takže opravdu jen pro technicky zdatné fajnšmekry. 75%

On the Ball:
V tomto čísle si své místo našla i Amiga. On the Ball je fotbalový manažér a Jan Eisler se docela rozplývá nad věrností skoro až takticko-strategické hry, v které nasazujete ty správné hráče a doufáte, že v akci uspějí a neselžou díky nějaké nenadálé okolnosti fyzického či psychického rázu. Věřím, že to může být zábava, ale nejsem zrovna fotbalový fanda. Ice dává 80%, to je docela dost, budu mu to věřit (ale můj kanón mu to nevěří:-).

Dark Sun 2:
Tohle je pro mě třetí TOPka tohoto čísla. Dark Sun 2 je pokračování mé oblíbené jedničky. Ačkoliv dvojka má spoustu technických neduhů, pořád patří mezi nejpropracovanější RPG se silně adventurním nádechem a specifickou neopakovatelnou atmosférou. Recenzi napsal Martin Dvořák a dává v podstatě jen 79%, což na tehdejší poměry byl spíše už drobný pád do průměru. Ve druhé straně mince dodává Andrew svůj pohled na hru s tím, že by dal procent více.

Wing Commander Armada:
Wing Commander má jako vesmírná střílečka proložena příběhem, za který by se ani hvězdné války nemusely stydět, velké renomé. Bohužel Wing Commander Armada působí jen jako datadisk umožňující editovat vlastní mise, nabízí multiplayer, a to i v hot seatu, kdy se rozdělí obrazovka na splitscreen. Vše jsou to věci sice zajímavé, ale neztratila hra takovou tu duši? Příběh, který dodává to napětí jít ty mise plnit? Spíše ano, ale i tak je to pořád Wing Commander a aspoň těch 71% by dostat měl. Tahle to nějak viděl přímo z Olympu autor The Zeus.

PGA Tour Golf:
Popsat něco tak snobského, jako je odpalování míčku do jamky, to musí být docela těžké. Zhostil se toho Ice a fajnově se to četlo, obzvláště mně, jelikož jsem nevím proč těmi krajinkami a zelenými trávníky kolem golfu vždy tak nějak fascinován, že bych se tam hned postavil a zkusil ten míček do jamky na co nejméně pokusů dát taky. Ostatně u pár golfových her jsem proseděl nemálo času (mé vzpomínky hned zaparkují u názvu World Class Leader Board od Access Software:-). PGA Tour Golf 486 je bezpochyby skvělý golfový simulátor a Ice mu uděluje 82%

Lode Runner:
Logickou plošinovku inspirovanou osmibitovou klasikou, obalenou do líbivého grafického kabátu, si vzal pro drobnohled Martin Dvořák. Je to ten typ hry, který pokud jste si zamilovali v dávných dobách, tak na nich nejde hozením do VGA grafiky vlastně nic zkazit. Samozřejmě nejde o nic epického, a tak je 74% tak akorát.

Delta V:
Tato hra je takový ten klasický propapdáček, který si nebudete chtít zahrát, a dneska by vám na internetu stačilo mrknout na dvě hvězdičky z pěti a šli byste dál. Ne tak ve Score, v kterém se na tuto hru rozhodne Andrej nalít, a cituji přesně, "slivky, pomeje a otruby", a budete moc zvědavi na to, jak to navíc ještě rozmaže. Překvapivě ale nakonec dojde k závěru, že nebýt těch chyb, tak to úplně pitomá hra není a dal 64%

Super Hero League of Hoboken:
Adventury od Legendu jsou obvykle sázkou na jistotu. Super Hero League of Hoboken sice nemá takovou sílu, jako třeba Death Gate nebo Misson Critical, protože je pojat silně parodicky, ale je to také apokalypsa a částečně RPG se souboji a vývojem postav. Souboje jsou ale taky parodie, protože bojujete proti zmutovaným burgerům, které pižláte vidličkami a noži. Celé je to jedna velká nadsázka a sranda, ale je to taky zábava. Andrej Anastasov dává hře krásných 84% a rozplývá se nad všemi těmi mutanty zasaženými radiací.

Battle Bugs:
Recenzi na tuto hru jsem četl opakovaně znovu a znovu a představoval jsem si strategii z hmyzího světa, a jako dětský milovník knížky o Ferdovi mravencovi s představami bojů černých mravenců proti červeným jsem se tady vrátil do dětství a strašně jsem tuto hru chtěl. Recenze přesně podpořila mou fantasii. Popravdě když se mi pak později hra dostala do rukou, byl jsem trochu zklamán, že využívá jakýsi pseudo tahový režim mixnutý s realtimem a přišlo mi to dost frustrující. Možná to chtělo více trpělivosti. Každopádně Ice tady uměl na hru navnadit teda pořádně. 83%

Star Crusader:
Jakoby vesmírných stříleček nebylo stále dost. Jan Eisler se poutavě rozepisuje o tom, že klady a zápory jsou u této hry tak nějak na stejné rovině a vychází z toho dost podobné resumé jako u Andrewem popisované Delta V. Chyby to má, ale úplně blbé to není. 70%

Quest for Glory:
A jsme u rubriky klasika. No a Quest for glory (tady ve VGA verzi) klasika je. Je to k tomu srdcovka a vynikající adventura s prvky RPG k tomu. Co více si přát? Andrej je tady navíc absolutně nekompromisní a jasně hru vyzdvihuje prakticky nad všechny další díly s tím, že jedničce nesahají ani po kotníky. Asi dost přísné, ale pokud v rubrice klasika postavíme na piedestal nějakou hru, tak si zaslouží nějaká ta silná slova na podporu. 92%

Návody:
Stručně shrnu návodovou sekci, která je ale v tomto čísle extrémně nabitá. Začíná sice zlehka Universe, což je sci-fi adventura od Core Design, tedy tvůrců Curse of Enchantia. Nebude to asi lehký kousek, zabírá dvě strany hustého textu, který napsal autor pod pseudonymem MUF. Luxusní dvoustránkou zde je ovšem první část návodu na Ultimu Underworld, kterou ve Score oprášil Andrew, a je rozhodně proč. Tohle nadčasové RPG umí hráče překvapovat dodnes.

Další oprášeným hvězdným RPG dungeonem je Lands of Lore, k němuž návod sepsal (tehdy zatím stále ještě spolupracovník Score, ale brzy Levelák:-) Peter Lee. A aby těch hvězdných RPG tady nebylo málo, tak Ice sepsal návod na Al-Qadim...

jo tak, Just Can't Get Enought, jasně, tak jako tečku za návody to uzavírá Eislerův návod na fantastický dungeon Ishar 1, tedy jeho první část. Nějak v tomto Score klasikařili i při té náloži zajímavých novinek. A já tady musím linkovat jak blázen, protože jsem všechny ty hry dohrál :-)

Nechybí ani Pařanský zákysník s dotazy čtenářů na řešení v nějaké konkrétní hře, a pak techbox s radami, jak některé komplikovanější hry nakonfigurovat pro správný chod. Následuje ještě pasáž hardware o konzolích Sega Saturn a 32-X.

Konzole:
Následující část časopisu je o hrách na konzolích a je tady dost cítit, že si tady redakce už plní jen reklamní povinnost, když už se ke konzolím na svých stránkách zavázala. Fakt škoda, že jim někdo nedohodil ty japonské RPG a sRPG, to by byla jiná. Takhle se akorát recyklují pořád arkády a bojovky a porty her známých z jiných platforem, takže se dočtete o The Jungle Book na Gameboy 80% i na SNES, 85% (Ice), a Mortal Kombat 2 v portu pro Gameboy, 80%.

Pak jsou tady letadýlka Pilot Wings, 80% (Ice), a Super R-Type na SNES, 70% (Andrew). Nechci být pochopen špatně, já SNEsovky mám strašně rád, hlavně ty jRPG :-) Ale asi to chtělo specializovaný časopis jen na ně, a taky to pojmout obšírněji, a ne udělat v PC časopise drobnou přílohu s tím, že tam dají, co jim zrovna někdo podstrčil pod ruku jen proto, že je to na SNES, ať je to cokoliv.

Po SNESu přichází SEGA sekce, pro níž platí totéž, co jsem napsal výše. Nejprve je tady článek o novinkách NHL 95, Virtua Racing, Micro Machines a dalších. Následují recenze na ECO 2, 85% (Ice), World Championship Soccer 2, 69% (JFK), Fatal Fury 2, 63% (JFK). Segu sekci ukončují tipy a triky pro vybrané hry.

Závěr časopisu patří oblíbené rubrice dopisy čtenářů, po níž následuje kulturní vložka v podobě hudební scény popisující alba: Portishead: Dummy, Shed Seven: Change Giver, Suede: Dog Man Star, Wedding Present: Watusi. Vratislav Jandák, který toto sepsal, má zvláštní vkus:-) Nechybí ani filmová scéna. Ice popsal film Poslední boj.

Nakonec těch zajímavých titulů bylo přeci jen více, než jsem se domníval na začátku. Když to sesumíruji dle svých preferencí a také objektivní hitovostí: System Shock, Colonization, Dark Sun 2, klasika Quest for Glory, Super Hero League of Hoboken, Dreamweb, Battle Bugs, Doom 2, Quarantine. K tomu přičtu pořádnou dávku atmosféry díky návodům na Ultimu Underworld, Lands of Lore, Al-Qadim a Ishar 1. Hodně dobrý jedenáctý měsíc roku 1994.

Ringo

Pozn.: Odkazy v názvech her odkazují na mé články na tomto webu, pokud k dané hře existují, nikoliv na originál dobové recenze z probíraného časopisu.