Legendární číslo herního časopisu

Kandidátů na další rozborku legendárního čísla herního časopisu bylo hned několik. U některých jasně vítězil obsah a oblíbené hry, u jiných nějaký prvek dobové atmosféry. Nakonec padla volba na Score číslo 8 a to hned z několika důvodů. V tomto momentě bylo Score v plném rozkvětu a kombinoval se v něm nádech stále něčeho nového, plného nadšení, s jasným ukotvením se coby komunitní prvek všech tehdejších pařanů. Bylo to něco, co nemělo obdoby. Zároveň tady najdu hned několik titulů, které byly naprosto zásadním zápisem do pařanovy mysli i duše, a to navždy.

Zajímavým uvědoměním si je i to, jak každé to číslo herního časopisu bylo i tehdy vlastně o dvou či třech hvězdných titulech. Zbytek vyplňovaly hry spíše průměrné, o kterých s odstupem času víme, že nebyly třeba moc dobré nebo se vezly v takovém tom druhém sledu. Jelikož však neměli hráči ještě tak bohaté seznamy her, hltali každičkou stránku, každičký článek. Nebyla tam taková ta tendence - mám 500 her v knihovně a teď mám před sebou časák, z kterého si budu muset do ní přihodit aspoň ty tituly s hodnocením začínajícím minimálně osmičkou, zbytek mě nezajímá.

O to je pro dnešní časopisy obtížnější zaujmout čtenáře, protože přišly o ten jedinečný status hlavního komunikátora těch hráčských záležitostí. Dnes se vše dozvíte dříve, než se vám dostane časopis do ruky. Pak vyvstane otázka - mám si kupovat herní časopis kvůli třem recenzím na hry, o kterých už stejně vím, že mě budou zajímat? Tuto otázku si kdysi nikdo klást nemusel. Bylo to jednodušší. Cože? Ve stánku je herní časák? Rychle davejte to sem, tady máte 30 Kč, na shledanou. A jak školáček, těšící se na novou hračku, pelášil čtenář rychle domů s herním časopisem v ruce. Bylo to prostě komunitní čtení a čtenář se zajímal i o to, co jeho oblíbené redaktory nezaujalo a těšil se, jak to v článku vtipně zpranýřují. Takto se rodily legendy nejen o hrách slavných, ale taky o propadácích. Někdy to ovšem schytala nějaká hra trochu i neprávem, ale to byla daň za to, že zájem byl o názor pařana z řad redakce, ne nějaký profesionalizovaný názor novináře.

Trochu jsem ten úvod k časopisu natáhl, a to úmyslně. Pojďme se konečně podívat na to nejdůležitější, co časopis Score s dominantním predátorem ze hry Inferno na obálce, přinesl. Oblíbený pohled do tiráže nabízí uspokojivé informace, že redakce je stálá a se zaručenou autorskou kvalitou, jak napovídají legendární zvučná jména jako Jan Eisler (ICE), Andrej Anastasov (Andrew), Vladimír Henzl (Cpt. Vlada), Petr Bulíř (Peter Lee), nechyběli ani Jakub Červinka (Červ), Tomáš Adamec (TAD) nebo František Fuka. Obsah na první stránce, s několika obrázky okolo, vás správně navnadí k tomu, abyste se bez odkladu pustili do četby.

Nejprve se pozastavím u úvodníku. Přečíst si jej po letech znovu byl zážitek. Člověk čekal, že to bude už pro něj s odstupem let nevyzrálé, pubertální, plné trapnohumoru, a co fungovalo kdysi, nemůže fungovat přeci napořád. Nicméně ten úvodník je přesně takový, jak si pamatuji, jaké Score bylo. Tato parta totiž byla opravdu jedinečná v tom, že byla inteligentně vtipná a už ve svém mladém věku se vyvarovala takovému tomu nucenému nepřirozenému bytí vtipným za každou cenu. Ono jim to šlo tak nějak samo. Úvodník jsem si přečetl znovu a chechtal se u něj stejně, jako před léty, bez pocitu nějaké trapnosti. Opět si člověk uvědomí, jaký to je rozdíl, když někdo humor umí a naopak když se o něj někdo snaží neuměle na sílu.

Hitparáda se nachází hned vedle úvodníku a je pro mě vždycky příjemným pohledem na takový ten TOP ze zlatých časů. Al-Qadim, Battle Isle 2, Ravenloft, Perihelion, Arena, Simcity 2000, TFX, Gabriel Knight, Frontier, Doom, Ishar 2, The Settlers, Cannon Fodder. Staré zlaté časy. Následující stránka novinek je plná očekávání Dungeon Mastera 2, Flashbacku nebo taky Lands of Lore 2. Je tady také jedna stránka rozsáhlejšího preview na hru Robinson's Requiem, survivalovou klasiku firmy Silmarills.

Když jsme v časech starých Excaliburů koukali na přezdívky za články jako na zosobnění legend, které nám přinášejí super články o hrách, a to velmi čtivou, poutavou a zábavnou formou, byly entity schované za zkratkami LLG, Červ, Andrew, ICE, Lee, Cpt. Vlaada něco jako herní božstvo. Časopis Score ale pravidelnou rubrikou interview poslal božstvo mezi lidi, a čtenáři se konečně mohli seznámit s lidskou stránkou redaktorů. A takový interview byl vždycky zábava. Spoluvytvářel přesně tu komunitu, díky níž byli hráči počítačových her s časopisem tak silně spjati, že každé další číslo se pomalu stávalo rozhovorem redaktorů se čtenáři. Z bohů se staly osobnosti, které člověk začal přirozeně uznávat za jejich práci a za to, že nás bavili.

A v čísle osm nám Score přiblížilo samotného velkého Andrewa, tedy Andreje Anastasova, který byl tehdy takový sympatický vtipný synek a nadšený hráč, u jehož recenzí jsme si pěkně zaposilovali bránice. Jeho humor byl přirozený, inteligentní, ale občas kapku i perverzní. Dokázal se literárně sofistikovaně rozepsat, ale sem tam i pomalinku nechal vyniknout své první démony, kteří tehdy měli zatím podobu těch vtípků o kapřících ve vaně. Tohle je dost často daň za výjimečnost v osobnosti. No a ten rozhovor? Jak jinak než plný humoru a srandy. Tohle mě vždycky fakt na Score bavilo.

Hrou měsíce se stal Pacific Strike firmy Origins. Simulátory se kdysi těšily vcelku velké oblibě. Patřily k tomu segmentu, který byl v realitě nedostupný, tak si to chtěl člověk zkusit i na počítači. Navíc v dobách raných simulátorů šlo trochu i o hráčskou přístupnost. Ne teda, že by si mohl zalítat vyloženě úplně každý, protože určitý skill to chtělo. A kdo měl na hry čas a trénoval, tak si brzy osvojil ovládání i letové vlastnosti. Pacific Strike využíval bitmapovou grafiku, nebyl tedy čistě vektorový. Mělo to svá pro a proti. Objekty sice byly vykreslené texturami, ale byly placaté a často se tak nějak vše slévalo v jednu nepřehlednou plochu. Hra využívala stejného engine, jako slavný Strike Commander. Tehdy to působilo jako pecka a hra mě strašně lákala. S odstupem času ale musím uznat, že vektorové simulátory od Microprose byly jednoznačně lepší. Nic to nemění na tom, že Pacific Strike byl suprový a redakční simulátorový odborník a nadšenec Petr Borský (Penguin) mu udělil 85%

Score číslo 8 pro mě mělo fakticky dvě hry čísla (kecám, tři:-). A ta druhá (i ta třetí) je pro mě vlastně o dost více, než Pacific Strike. A tou hrou je Al-Qadim, orientální RPG adventura od SSI. Do obrázků hry na stránkách Score jsem se okamžitě doslova zamiloval, stejně jako do žluté barvy této dvoustránky, a pravidelně jsem si je prohlížel (jasné, asi jsem divný, jiní si v mém věku prohlíželi obrázky v úplně jiných časopisech:-). Po nějakém čase, když jsem se ke hře dostal, jsem se tak trochu těšil na klasické schéma hry typu Dark Sun, kterému se Al-Qadim vzhledově trochu podobal. Byl jsem však překvapen podivnou akční arkádovou pasáží na začátku hry, která mě docela dlouho odrazovala. Trvalo to strašně moc let, než jsem předsudek k té úvodní akční pasáži překonal, a nakonec jsem hru konečně nadšeně dohrál a zjistil, jak je to geniální hra. Recenze ve Score nelhala. ICE ji navíc popsal s výpravností sobě vlastní a vysekl opravdu vysoké hodnocení 87%.

Musím říci, že i následné dvě strany jsou pro mě jako dělané. Konečně recenze na Great Naval Battles 1 a 2 (opět od SSI). Jednička vyšla už v roce 1992 a recenzovaná u nás před tím nebyla. Tak se svezla teď s druhým dílem, který byl tehdy pro Score 8 aktuální novinkou roku 1994. Do Great Naval Battles jsem velký fanda, takže i tato dvoustrana vyzdvihuje toto číslo Score právem mezi tu špičku z těch legendárních. Great Naval Battles jsou strategicko-taktické námořní simulátory odehrávající se za druhé světové války. První díl mapuje válečné běsnění v Atlantiku a tak si můžete vyzkoušet třeba hon na Bismarck. Great Naval Battles 2 obsahuje americkou kampaň proti fašistickému Japonsku v Pacifiku. Zahrát si můžete jak za spojence, tak za OSU. Recenzi napsal tehdejší ředitel vydavatelství Score Miroslav Elfmark, který vystupoval pod přezdívkou Policeman. Oběma hrám udělil 70% (za mě málo:-).

A série výrazných titulů pokračuje i na další straně. Pokračování RPG adventury Heimdall 2 si vzal na starosti Jan Eisler. Ačkoliv obrázky okolo vypadají úchvatně a je to samozřejmě tím, že Heimadll 2 má parádní kreslenou grafiku, recenze se nese v duchu jakýchsi rozporů a pochybností. Ono je asi i proč. Heimdall 2 je sice hezčí a asi i bohatší, než první díl, nicméně systémově jakoby ztrácí. Byť je zde silný RPG prvek a možnost levelování postavy, systém je takový jakýsi pochybný, nedoladěný a místy působí neúčelně. Ale samozřejmě je to jen v drobnostech. Hra je totiž jinak hezká a docela strhující. Nakonec si u Jana Eislera vysloužila 70%, mně osobně se Heimdall 2 líbí ještě o kousek více.

Reunion maďarské firmy Amnesty Design je podivná strategie, ale popravdě jde o pátou hru v pořadí, která se těší mému absolutnímu zájmu. Reunion je realtimovou strategií spojenou s adventurními prvky, které jsou reprezentovány rozhovory, posunem děje a několika nevyhnutelnými eventy, na které se musíte náležitě strategicky připravit. Hra připomíná hru Alien Legacy. Lidé v kolonizačním vesmírném modulu zjistí, že na Zemi došlo ke vzpouře a válečnému běsnění, a tak se vydají vstříc ke hvězdám najít lepší domov. Nakonec naleznou obyvatelné planety. Samozřejmě ale nejsou ve vesmíru sami a dojde opět k válce o životní prostor. Budujete tedy životaschopné obytné i těžební základny, zbrojíte a válčíte jak ve vesmíru, tak na planetách. Reunion není takový ten žánrový game changer. Je spíše rozporuplný díky chybkám a nedotaženostem. Přesto nabízí příběh, atmosféru i netradiční hratelnost v naprosto kultovní podobě. Andrew v recenzi chyby hře spočítal nekompromisně a dává jen 68% Příkrost zmírňuje ICE v druhé straně mince, jemu se hra zjevně docela líbila. Mimochodem Reunion je předchůdce slavných sci-fi realtime strategií Imperium Galactica 1 a 2.

Andrej se pořádně rozjel v recenzi na Red Hell. Tady je přesně to, proč jsme tohle kdysi četli. Dneska recenzi s 19% v časopisech hravě přeskočíte a neztrácíte čas. Ale když takovou recenzi píše Andrej Anastasov, tak jste si na její čtení vyhradili speciální čas, protože jste si mohli být jisti, že to bude show. Strhující kritika Red Hell za 19% je toho dokladem, stejně jako Andrewova slova "Dám vám jednu moc dobrou radu. Když vám někdo hru Red Hell nabídne, okamžitě ji kupte, doneste domů a spalte...". Vidět u hry 19% a podpis Andrew, tak tomu člověk dá skoro přednost před dvoustránkovou recenzi na hru čísla :-)

Po ódě na rudé peklo následuje velmi čtivý popis něčeho z mého hlediska absolutně nudného :-) Nevděčné role popsat Stunt Island se zhostil Jan Eisler a jde o jakési kaskadérské létání, které si natáčíte, zpracováváte, stříháte....vlastně nevím, jestli to he hra, ale Jan Eisler to nakonec nepojal jako trest, ono se mu to totiž líbiloa ohodnotil Stunt Island 88%, tedy o procento více, než Al-Qadim!? Abych se z toho vzpamatoval, přečetl jsem si znovu recenzi na Red Hell.

A pak jsem mohl pokračovat v Andrewových literárních perličkách v recenzi na adventuru plnou zvířátek, Inherit The Earth: Quest for the Orb. Ano, je to adventura, v které místo lidí vystupují zvířátka a Andrej opět perlí, viz "...civilizovaný beran nebo emancipovaná kráva...". Ačkoliv hru hodnotí jako velmi snadnou, vše asi vynahradil humor a nápad, protože tuto adventuru hodnotí 80%

Manchester United Premier League Champions. Tak tohle je fotbalový manažér, který Tomáš Vápeník (TV) ohodnotil 70%. A to je vše, co bych k tomu mohl říci, protože jak někdo nemá rád dršťkovou, tak já nemusím fotbal (jasan, na repre se občas dívám, ale i to je pro mě utrpení:-) Mám prostě rád hokej a ragby :-) No abych úplně neodběhl od té recenze ve Score, tak TV chválí hru jako solidní simulátor anglické fotbalové ligy. Kdo má fotbal rád, tak zklamán nebude.

Tubular Worlds je taková ta klasická raketka, která letí zleva doprava a střílí vše, co se před ní pohne. Samozřejmě se musíte vyhýbat překážkám, pastem a palbě nepřátelských raketek. Hru si lze zahrát i v kooperativním módu ve dvou. Je to hektická pařbička, Andrew si ji v recenzi vychutnal, vychválil, nezapomněl ani na nějaký ten perverzní vtípek v souvislosti s vteřinami v jiném slovním tvaru, a vysekl hře poklonu v podobě 84%

A přichází zboží v dnešní době lukrativní a značně předražené. Vajíčka. Tedy vajíčko, Fantastic Dizzy. Recenzi na klasickou plošinovkovou adventuru s panem vajíčkem v hlavní roli napsal Cpt. Vlada a pojal to netradičním způsobem, kdy polovinu recenze zabírají jeho životní eskapády. Co taky chcete psát o vajíčku, které ohodnotíte 64%, asi bylo uvařeno příliš natvrdo.

Origamo je takový specificky Tetris oblečený do japonské kultury. Povyprávěla nám o něm Irena Formánková. Její styl byl takový zvláštní, jako pohádka na dobrou noc, četlo se to fajn, i když to bylo na hru, kterou byste třeba nikdy nehráli. Anebo možná jo, kdo ví. 73%

Nyní přichází na scénu velmi kritický Jan Eisler v recenzi na fantasy RPG adventuru Daemonsgate. Stejně jako u Andrewa jste si také u a Jana Eislera mohli být jistí, že když se začtete do jeho recenze i na propadák, neodejdete, dokud nepřečtete poslední jeho slovo. Jeho styl byl od Andreje velmi odlišný. Byl to takový samopal stížností, které jste si se zájmem přečetli, jako když vám někdo vypráví neuvěřitelnou historku o tom, co zvláštního se mu stalo a nikomu by to nepřál. 15%.

Do jednoho odstavce si dovolím vložit čtveřici her Mr. Nutz, což je akční arkáda s postavičkou zajíce. Recenzi na tento titul na Amigu napsal Dussoft a udělil hře 70%. Na další stránce je recenze na Detroit, což je simulace automobilového magnáta, který navrhuje a prodává historicky prvotní automobily (dnes veterány). Jen 40% dává hře Červ společně s Danem. Asi to nějak sepsali společně, nebo jeden hrál a druhý psal, těžko říci, mohl bych se Červa zeptat, jestli si to bude pamatovat:-).

The Lawnmover Man je zpracování filmu do počítačové adventury. Peter Lee dává 67% a oceňuje na hře především hudbu. Microcosm si vzal do péče opět velmi kritický Jan Eisler, který opět předvedl, jak strhujícím způsobem dokáže také popsat, když je něco na nic:-). 30%.

A teď to přijde. Rubrika klasika, která se tady měla v tomto případě nazvat "jeden obrovský rest u jedné z nejlepších her všech dob". Ano, Ultima Underworld. První Ultima Underworld! Recenzi živě popsal Andrej Anastasov s barvitými historkami z hraní ve sklepě činžovního domu a ráně do spánku roztočenou myší. Zároveň věcně popisuje, jak průkopnické dílo Ultima Underworld je, tedy scrollovací dungeon s velmi věrohodným 3D prostředím, ovšem zachovávající si svou RPG rozvážnou hloubku. Když jsem si přečetl tuto recenzi, tak jediné, co jsem od této chvíle chtěl, byla Ultima Underworld. Byla to pro mě v té době priorita číslo jedna a měla se mi velmi záhy splnit. Toužil jsem po ní dokonce více, než po Ultimě Underworld 2, o které jsem se už mnohem dříve dočetl toho času ještě v Excaliburu 15, rovněž od Andrewa. A teď k tomu, že hrou čísla pro mě ve Score číslo 8 nebyl popravdě Pacific Strike, protože v úvaze byl především Al-Qadim. Jenže Ultima Underworld to nakonec převálcovala vše a ano, to je ta třetí hra měsíce. No uznejte, Andrew dá 89%. Hře v rubrice klasika. Tam je hra, která má největší hodnocení ze všech her v tomto čísle. A není to vůbec ani náhoda, není to ani přehnané, není to ani pozérství. Ta hra je fakt tak dobrá. A otázka, kterou vyřknul Andrew, zda náhodou současné nové tituly nejsou starším hrám jen chabou konkurencí, byla na stole už v roce 1994. Zajímavé, že? Myslím, že tahle otázka je věčná a odpověď na ní rovněž :-)

Po klasice se Peter Lee snaží oprášit tehdy již skomírající slávu počítače Atari ST a sepíše recenzi na několik her pro tuto platformu. Goal 52%, Kingmaker 66%. No, oprášit slávu mrtvých platforem není jen tak. Smysl bych viděl v tom, že někdo udělá rubriku k dané platformě s naprosto peckovými tituly. Ale tady tohle se tak nějak asi minulo účinkem.

Následuje návodová sekce a jsou to návody na samé špičkové hry. No uznejte, UFO Enemy Unknown, Dark Sun a Ravenloft. Následuje recenze na adventuru Myst, Ultimu 8, The Elder Scrolls: Arena. V Pařanském zákysníku jsou pak odpovědi na dotazy čtenářů ke konkrétním hrám.

Novodobým konzolím se věnoval autor Uvula a popsal Saturn od SEGA, PS-X od Sony a Project Reality od Nintenda, což byl pracovní projekt pro vývoj Nintenda 64. Po několika reklamních stránkách následuje Techbox s různými finesami ohledně nastavení konkrétních her.

Časopis Score se letmo věnoval i konzolím a tak jsou tady recenze na hry Haunting na Segu Megadrive, kterou popsal ICE a ohodnotil hru 78%. Autor pod zkratkou JFK napsal recenze na hry Michael Jackson's Moonwalker (58%) a Casino Games (58%), obojí na Master Systems. Přiznám se, že tohle pro mě vždy byl takový ten herní bizár, kterému jsem nerozuměl a nerozuměl jsem ani tomu, že s tímto někdo chtěl ztrácet čas.

JFK napsal recenzi i na baseball Super League na Megadrive, udělil 71%. OK, sport, který se někomu líbí, se ještě chápat dá. Megadrive se věnoval i ICE v recenzích na Mystic Defender (45%) a F-117 Nigh Storm (45%). Dle hodnocení to vypadá, že to dostal zase za trest. Tohle nechápu, to na Megadrive fakt nebyly žádné dobré hry, že byla tato konzole obvykle prezentována takovou tryznou? OK, další dvě recenze na SEGA napsala Irena a udělila 71% hře Superman a 85% Ecco Dolphin. JFK uzavírá sekci SEGA Megadrive proslavenou FIFA od EA s 80%. A pak se mi divte, že jsem celé devadesátky nechtěl na konzole sáhnout ani železnou tyčí a díky tomu jsem minul fantastické japonské RPGčka, která jsem pak doháněl až od roku 2000 :-)

Po povinné šesti stánkové konzolové sekci následuje technický vstup. Bob Koutský alias BOB (vedle Penguina největší odborník na simulátory), sepsal Lexikon počítačového pilota.

A po tom technickém vstupu následuje vstup ryze umělecký, a to třetí část povídky Andreje Anastasova pod názvem Test 011. Tady je vidět, že literární vlohy má Andrej vrozené, a to, že mu šly jedinečné recenze tak od ruky, nebyla náhoda. Dneska si můžeme jen tak povzdechnout, jo, Andrewe, kéž by ses držel jen toho psaní a jen těch her. Možná bude mít teď spoustu času a něco zase napíše.

Dopisy čtenářů se staly zavedenou a oblíbenou součástí časopisu a byla to vlastně taková forma komunikace mezi čtenářem a redakcí. Dopisy byly tak oblíbené, že spousta čtenářů začala číst časopis právě nejprve touto rubrikou.

A jsme u poslední strany, uff. V rubrice kultura najdeme The Last Temptation, což je album Alice Coopera, které popsal Petr Lee. Cpt. Vlada se zase věnoval knize tucet špinavců od E.M. Nathansona.

A to by bylo ke Score číslo 8 v podstatě vše. Mohu jen napsat dovětek, že to bylo číslo bohaté na klíčové herní tituly, zejména ze startu časopisu, přičemž největší klenot se schovává v rubrice Klasika. A kdo to nepoznal, tak prozradím, že toto číslo se dostalo do výběru i díky redakční atmosféře, kterou se podařilo zavát pěkně i mezi čtenáře, a která vyzařovala radost a pohodu z hraní a psaní.

Ringo

Pozn.: Odkazy v názvech her odkazují na mé články na tomto blogu, pokud k dané hře existují, nikoliv na originál dobové recenze z probíraného časopisu.

Odkaz na předchozí díly:

Excalibur 11, Excalibur 12, Excalibur 13, Excalibur 15, Excalibur 16, Excalibur 18, Excalibur 19

Score 1, Score 2, Score 3, Score 4, Score 5, Score 6, Score 30