Lighthouse: The Dark Being

Platforma: PC / Žánr: Adventure / Developer: Sierra On-Line / Vydavatel: Sierra On-Line / Rok: 1996

Lighthouse je dalším počinem firmy Sierra On-Line na poli adventur, který se veze na boomu nastoleném hrami The 7th Guest (1993, Trilobyte) a Myst (1993, Cyan). Sama Sierra si to už také vyzkoušela u vlastní hry Shivers (1995). Cílem byl přechod z kreslené grafiky na realistické renderované scény, které měly přinést hlubší zážitek a větší vtažení do hry samotné. Všichni víme, jak se to ve skutečnosti dařilo, či spíše nedařilo, a jak technické limity při vyobrazení realistických scén omezovaly pohyb i interakci. Tím vrhaly hratelnost někam do počátku 80. let, kdy se se stejnými technickými potížemi vyrovnávaly na prastarých strojích hry kreslené teprve několika čarami. Samotný vizuál pak postrádal uměleckou "hřejivost" ruční kresby. Technologie šly ale rychle kupředu a ruku v ruce s realistickou grafikou se začaly zlepšovat i herní možnosti a s odstupem času je zajímavé zhodnotit, jak se s tím popral Lighthouse: The Dark Being. 

Lighthouse je názvem docela tajemným. Od počátku má toto místo působit jako záhadné a strašidelné, možná až malinko hororové. Ocitáte se v hlavní roli spisovatele, který se přestěhoval do malého domku na pobřeží Oregonu, aby našel podněty pro svou novou knihu. Jednoho deštivého dne si přehráváte zprávy ze záznamníku a jednou z nich je rozrušené sdělení vašeho souseda z nedalekého majáku, doktora Jeremiaha Kricka. Naléhavě vás prosí, abyste zachránil jeho malou dceru. On totiž v tom majáku nejen bydlel, ale také tam na něčem hodně podivném pracoval. A pravděpodobně objevil něco, co náhle znemožnilo jeho péči o dítě ve věku batolete. Nehledě na to, že déšť se již proměnil v neobvykle silnou bouři doprovázenou početnými blesky, berete klíčky, deštník a vybíháte z teplého domova do deště k autu. Jeden z blesků asi právě udeřil do věže majáku, jelikož špičku jeho věže rozzářilo ostré světlo připomínající jaderný výbuch. 

Animace příjezdu k majáku mi značně připomínala příjezd do strašidelného domu v Alone in the Dark z roku 1992 od firmy Infogrames. Už jen tato první asociace mi napovídá, že jsem do dění neobvykle vtažen už teď. Uvidíme, zda to vydrží. Už první úkoly jako sebrat klíče a odjet autem, následně u majáku najít cestu přes zamčené dveře, naznačují, že tohle nebude přímočarý interaktivní filmeček. V Lighthouse se nebudou spouštět události na obrazovce jen prostým kliknutím na aktivní místo. Sierra On-Line zůstala věrna point and click adventuření a nechybí tak sběr předmětů do přehledného inventáře, jejich používání nebo kombinování. Pohybujete se skokově po obrazovkách, které vidíte vlastníma očima, jako je tomu například v adventurách firmy Legend Entertainment. Kladem budiž, že si Sierra nehrála na to, že to umí reálně plynule rozpohybovat a každá obrazovka je statická, neprobíhají mezi nimi žádné plynulé scrollovací přesuny s animací posunu scenérie. V jednotlivých místech se lze i otáčet, což vygeneruje další obrazovku s pohledem na jinou stranu v dané lokalitě.

Jelikož se u adventur s realistickou grafikou rozmohl jistý, řekněme, nešvar, kdy předmětovou kombinatoriku bylo třeba ve vysoce náročně vyobrazovaných scénách nahradit jiným zabíječem času v podobě hlavolamů, je otázkou, jak se k tomu postavili vývojáři Lighthouse. Ti se tomuto trendu sice nevyhnuli úplně, ale na nesouvisejících puzzlech separátně oddělených od hlavního pohledu na scénu naštěstí tato hra vyloženě nestojí. Posouvačem děje jsou spíše vaše úkony v podobě používání předmětů nebo spouštění nějakých bizarních strojů přímo na hlavní obrazovce. Pro příklad uvedu zprovoznění stroje, který vás má někam teleportovat, opravu a vypuštění létajícího stroje, který vás přenese do vzdálenějších lokací nebo komplikované spuštění motoru ponorky. Na jednom místě na začátku je ovšem zastoupen i klasický soubor hlavolamů, z nichž mnohé nemají vlastně ani nějakou logiku. Dost často vsázejí na to, že si prostě zkusíte postupně všechno pomačkat a ono to pak nějak sepne. Nechybí ani tolik oblíbené či neoblíbené slide puzzly a skládanky, jejichž největším problémem je zjistit, co má být vlastně jejich cílem. Když přijdete na cíl, řešení se už najde.

Je potřeba počítat s obtížností opravdu pekelnou. Celkem překvapivě se mi dařilo dost věcí pořešit samostatně vlastní úvahou. Na druhou stranu jsou zde často puzzly, které vzbuzují takový ten typ frustrace, kdy máte až příliš mnoho možností někde něco zmáčknout, vzít a použít. Pak jsou zde úkoly, které navíc vyžadují koordinaci s nějakým probíhajícím dějem, což znamená správné načasování. Občas dojde k situaci, že vám nepřítel vezme nebo rozbije důležitý předmět dříve, než jej získáte a hra nabídne možnost jej získat podruhé jinde. Ale nějak mi chyběla jistota, že druhá šance není už pak ta poslední, po jejímž propásnutí by se vyřešení hry uzamklo ve slepé uličce. A někdy jsou to rébusy z cizího světa, u kterých nemáte páru jak fungují, což mi připomnělo hodně hru The Dig. Takže jsem musel nakonec vynuceně pro jistotu konzultovat sem tam nějaké ty hinty. Nabízí je i hra samotná v menu. Každopádně kombinatoriku nabízí Lighthouse velice solidní, někdy na bázi strojařiny nebo řemeslné dílny, takže vždy nakonec dokáže pobavit i to, jak to všechno pohromadě funguje.

 

Většina úkolů ve hře má přímou souvislost s prostředím a dějem, a tak bych měl říci něco i o světě, v němž se Lighthouse odehrává, protože to je asi největší síla této hry. Nezadala by si ani s nějakým uměleckým dílem v podobě povídky, sci-fi příběhu nebo dystopického filmu. Máme tady sice nejprve maják jako dominantu a záhadné zmizení či únos lidí z něj, ale to je jen střípek celého příběhu. Maják je jen jednou z krátkých úvodních lokací. Jedním z puzzlů je najít všechny spisy Dr. Jeremiaha Kricka a když se vám to podaří, odhalíte, že pracoval na něčem, co přesahuje běžné chápání lidí. Tyto jeho objevy vás nakonec zavedou do paralelního surrealistického světa s dominující postapokalyptickou pustinou, mořem a jednou velkou přetechnizovanou věží coby zrcadlem k našemu majáku. A pořád to není vše, jelikož se musíte vydat i do vzdálenějších míst, jako je starověký skalní palác nebo bizarní pevnost s obludnými strážci, ale více prozrazovat nebudu. Nejvíce znepokojujícím faktem zůstává, že se zde pohybují strašidelné bytosti vykonstruované ze železa v podobě strašidelných ptáků.

Děj samotné hry je strhující spíše myšlenkově, nikoliv ve smyslu nějakých akčních scén. Ostatně pozvolný puzzle charakter vás nebude nikam ani hnát. Jen ta intenzita tajemna a odhalení, v jakém světě se to nacházíte, proč došlo k jeho propojení s tím vaším a co je to ta temná bytost, tvářící se jako ničivá hrozba, je opravdu drtivá. Dalo by se to celé přirovnat ke čtení napínavé knížky a Lighthouse je spíše styl, než že by se dal pitvat v jednotlivých hodnocených kategoriích hry a dle toho soudit, jestli je dobrá nebo špatná. Já musím uznat, že si mě Lighthouse příběhem a prostředím dokonale omotal kolem prstu a představený paralelní svět  ukázal zajímavé spojitosti s tím naším. 

Kdybych měl nejlépe přiblížit své dojmy, v nichž se mísil úžas, mrazení v zádech, nepříjemně příjemné pocity z toho, jak je to obdivuhodně šílené, ale zažít bych to nechtěl, tak mě napadá nejvíce Hvězdná brána z kategorie filmu a již zmíněný The Dig z kategorie her. Literárně by mi to zapadalo možná někam od verneovek jako Vynález zkázy a 20 000 mil pod mořem, až k nápadům Rogera Zelazného o paralelních rovinách bytí. Železné bytosti v podobě létajících ptáků mi hned navodily vzpomínku na mechanickou sovu ze Souboje titánů. Pokud jsem si myslel, že Lighthouse bude zase další prachsprostý horor, ve kterém se k jednotlivým děsivým scénám budu propracovávat skrze hlavolamy nesouvisející ani s dějem ani s prostředím, zásadně jsem se mýlil. Hra mi naprosto zbourala mou původní trochu předsudkovou představu, a to po všech směrech. A díky za to.

Vrátím se teď ke kontroverzně vnímané grafice u tohoto stylu her. Lighthouse patří z mého pohledu k těm výjimkám, u kterých v kontrastu oproti krásným pixel artovým hrám dává renderovaná grafika dokonalý smysl, a i u ní museli tvůrci zapojit své umělecké vlohy a promítnout je do výsledného vizuálu. Lighthouse je graficky přesně na tom pomezí, kdy to sice je chladnější než ruční kresba, ale na druhou stranu to na oko vypadá velmi impresivně. Vyobrazení cizího světa s tvory zkonstruovanými jako stroje ze železa, to chce přesně technicky industriální chladnou stylizaci, jakou právě tento typ zde použitého grafického ztvárnění může přinést. A jako taková na první pohled docílí uvěřitelného pocitu, že jste se fakt ocitli v tom cizím světě vy osobně a nevstřebáváte tak jen atmosféru hezky namalovaného obrázku, který vaše fantasie bude zpracovávat. 

Překvapivě se tak kochám pohledem na scenérie paralelního světa a vím, že to musí přesně vypadat takto, jinak by ty kovové bytosti neměly takovou auru a okolní svět by nepůsobil tak cizokrajně znepokojivě. Navíc jeho struktura vám v tomto vyobrazení dá velmi reálnou  představu o tom, jak je ten svět a jednotlivé lokace poskládány dohromady. Dost mi to připomíná hru The Neverhood, která stavěla na tom, že svět je plasticky hmatatelný jako model a stačí si jen sáhnout. Lighthouse tímto rozhodně nepřepisuje mé vnímání renderované grafiky jako takové. Dokazuje však, kdy a proč tu grafiku má význam použít tak, aby konkrétně splnila přesně to, co má navozovat a daly se v ní zároveň najít konkrétní krásy. Nejde jen o uznání toho - jo, to vypadá jako realita, což nemusí spadat zákonitě do preference každého hráče. Tady jde o to uvěřitelně představit ten paralelní svět a to se Lighthouse daří na jedničku.

Je pravda, že některým hrám jsem se kvůli obdobnému stylu grafiky mnohdy vyhýbal. Takové ty renderované a nafilmované věci s předpokládaným omezeným pohybem, v nichž bylo point and click adventuření vyměněno za jeden logický hlavolam za druhým, mi byly krajně nesympatické už ze screenshotů v časopisech. Neznamená to ovšem, že je všechny zavrhuji absolutně a jsem těmito hrami netčen (jak se o sobě občas někdy někde dočtu:-) a že jsem v této kategorii nebyl zasažen i tituly, které jsem nakonec zařadil k naprosté herní TOPce. Přičemž můj oblíbený pixel art byste v nich hledali marně. Jmenovitě bych mohl zmínit boží The Neverhood s plastelínovým světem převedeným na monitory, plně filmově zpracovaný Gabriel Knight 2 dotýkající se absolutního vrcholu mého pomyslného adventurního žebříčku, vynikající byla i první Phantasmagoria, nebo pak fantastické digitalizované hry od firmy Access Software, z nichž u mě vévodí jasně Under a Killing Moon a The Pandora Directive. Mohl bych jmenovat i další tituly jako Quest for Glory 5, Grim Fandango nebo Mission Critical, ale to bych mohl napsat seznam pomalu třiceti her, takže se vrátím k tomu hlavnímu na této stránce. Lighthouse: The Dark Being jednoznačně směřuje spíše k výše zmíněným hvězdným titulům, které oceňuji vysoko. 

Odbočím konečně od vizuálu a dostanu se k ozvučení a hudebnímu doprovodu. Ten je totiž úžasný, je to poslechovka jako víno a krásně se hodí ke všem těm náladám, které vám navodí obraz a děj. Tajuplné až relaxační melodie umí změnit v potřebných chvílích tóninu na lehce znepokojivou. Neustále vám bude připomínat, že to okolo, co vidíte, vypadá sice obdivuhodně, ale že jste tady sami, cizí, ve světě kovových tvorů a dalších bytostí, od kterých ani náhodou nemůžete očekávat náklonnost. Zvuky, které doprovázejí vaší činnost, jsou věrohodné a realistické, jak už v té době bylo zvykem. Když dojde na nějaké vyprávění děje, tak je to prostřednictvím povedeného dabingu, který je dostatečně zřetelný, aby mu bylo rozumět. U předčítaných zápisků vám k porozumění pomůže i napsaný text. Vyprávění jinými osobami ale není doprovázeno titulky.

Pokud bychom chtěli na Lighthouse nalézt nějaké chyby, tak tady platí jednoznačně to, že kdo chce psa bíti, hůl si najde. Jsou to nelogické a mnohdy překombinované puzzly? Někdy docela krutý pixel hunting? Možná až přílišný kovový chlad, který v mnohých nedokázal probudit špetku sympatie k tomu, co vidí na obrazovce? Nejednoznačnost, zda lze pokračovat při nějaké ztrátě předmětu? To jsou všechno dvě strany jedné mince, na níž máte na jedné straně vyraženou sklenici poloplnou a na druhé poloprázdnou. Bude záležet hodně na tom, jaký máte vkus, zda jste otevřeni k tomu s ním pohnout, jestli vám přijdou tajemství dostatečně záhadná anebo to autorům nevěříte s tím, že to roubovali jen účelově. A ty neřešitelné nebo nelogické puzzly? Kolika hrám jsme tohle odpustili jen proto, že u nich vítězila zejména atmosféra, příběh a grafika? Tak proč ne teď?

Mé závěrečné resumé této napůl recenze a napůl eseje o tom, proč i mně se mohla a může někdy líbit i  grafika, jejíž základem není pixelartová kresba, bude nakonec jednoznačné. Lighthouse už není jen nějakým softwarem prezentujícím technologickou novinku. Jde o pravou adventuru s plnohodnotnou hratelností a promyšleným světem i příběhem. Byla by proto velká škoda ji kvůli nějakému předsudku k technologickému pojetí grafiky obcházet. Vizuálně je dostatečně úchvatná na to, abyste mohli obdivovat jednotlivé obrazovky zpracované s nezpochybnitelnou pečlivostí. Když to dáme dohromady s nabízeným příběhem a působivou hudbou, tak je Lighthouse opravdu styl vycházející z uměleckého základu celého díla, a tak jej berme. Přesně jako toho vítěze v oblasti atmosféry, příběhu, třeba i té grafiky a taky hudby v kategorii takto pojatých her.

Hodnocení: 80%

Ringo  

Rozsáhlá galerie 32 obrázků, do které se mi nevlezlo ani náhodou vše, jelikož jsem pořídil ze hry přesně 100 screenshotů z této chladné a pro někoho možná nelíbivé podívané, kterou já shledávám překvapivě nakonec jako úchvatné představení prožitku v naprosto cizím světě:

20. 9. 2026, 2:21:52, noční (spíše už ranní) dohrávání Lighthouse venku v pohoří Beskyd:-)