Woodruff and the Schnibble of Azimuth

Platforma: PC / Žánr: Adventure / Developer: Coktel Vision / Vydavatel: Sierra On-Line / Rok: 1994

Je to Goblins 4, není to Goblins 4, toť otázka, která mohla v roce 1994 zaznít. Vše by sedělo. Stejní vývojáři z Coktel Vision, grafický styl, rukopis puzzlů. Ale něco je tady přeci jen úplně jinak. Máme tady poválečnou jadernou post apokalypsu, dystopické město tyčící se do nebes se specifickými distrikty stupňovanými do pater, naznačujícími rozdělení populace do sociálních tříd, které stejně všechny podléhají tyranskému vůdci. A nakonec je tady hrdina, který neví, čí je a která bije. Skoro by se chtělo říci, vezměte Goblins 3 společně s Beneath a Steel Sky, nalejte do hrnce, promíchejte stylovou dřevěnou vařečkou (hlavně čistou), zakryjte pokličkou a nechte na hodinku podusit. Doporučuje Láďa Hruška společně s Jirkou Babicou ve světlé chvilce, kdy si vzájemně nejdou po krku s tím, kdo z nich uvaří nejbizarnější obědový brak za pár korun. 

Ale nenechte se zmást tímto absurdním příkladem, který by mylně mohl navodit dojem, že se v případě hry Woodruff jedná o béčkový guláš, protože tady se vařilo pod drobnohledem mistrů a hraje se o to, zda výsledný produkt dostane Pohlreichovu pečeť, případně je ve hře rovnou michelinská hvězda. Pokud u někoho z vás spojitost s Beneath a Steel Sky vzbudila trochu obavy, jako ve mně, když jsem tuto souvislost psal, hned tyto obavy rozptýlím. Woodruff má totiž se zmíněnou hrou společného jen to stupňovité město v ne zrovna dovolenkovém prostředí a také příběhový námět o společnosti utlačované krutovládou samozvaného vůdce. Následně veškerá spojitost končí a převládnou ingredience z Goblins 3 na plné čáře, byť opravdu nejde o pokračování zmíněné hry. Ale je zajímavé, jak se povedlo autorům komický gobliní vizuál implementovat na bezútěšný svět topící se v potemnělém poválečném zmaru a ještě u toho vtipkovat.

Již intro navodí velmi slušnou story o Zemi, která si prošla zničující jadernou válkou. Pozůstatky civilizace se následně soustředily do podzemí blíže k jádru, do jediného teplého životaschopného místa planety. Po staletí čekání na to, až radiace opadne, se lidé vydali prozkoumat povrch planety. Čekalo je překvapení. Planeta byla pokrytá bujnou vegetací a džunglemi, v nichž žili podivní mutanti říznutí ještěry. Jako by se evoluce po jaderné válce stočila nazpět do pravěku. Mutanti si říkali Boozookové a jejich vzhled se vyznačoval protáhlými nosy, velkýma ušima a ještěřím ocasem. Nicméně jejich civilizace byla relativně vyspělá a kultivovaná, měla zvláštní mystické schopnosti, a také vlastní systém vlády prostřednictvím rady v koncilu. A hlavně byli spíše mírumilovní. Jak je lidem vlastní, nespokojili se s tím, že planetu s nimi obývají tito tvorové a na Boozooky zaútočili. Výsledkem byla porážka Boozooků a jejich zotročení. Navíc se lidé zmocnili jejich mýtického artefaktu Chprotznogu, nádoby schopné uvěznit zlé duchy. Následně lidé soustředili svou moc do města Vlurxtrznbnaxl vypadajícího trochu jako ocelová babylónská věž.  

Hráč je vržen do dění zhruba o století později od předchozích událostí. Vítězství lidí nepřineslo ani náhodou žádnou idylku, a to ani jim samotným, natož sloužícím Boozookům. Města se zmocnila vláda byrokratů pod vedením prezidenta a hlavně jeho proradného poradce zvaného BigWig, který se stal regulérním neomezeným vládcem města. Jeho tyranie přiměla Boozooky sestavit protestní hnutí odporu, které bylo vládou automaticky klasifikováno jako teroristická organizace, aniž by spáchala jediný teroristický čin. Lidský vědec Azimuth s Boozooky soucítí a rozhodne se jim pomoci. Během své práce dosáhne dvou významných vědeckých objevů. Jednak je to přístroj Viblefrotzer, který je schopen kohokoliv rychle omladit nebo mu naopak přidat léta. Ale hlavně objevil legendu o mýtické entity Boozooků jménem Schnibble, o níž se traduje, že dokáže nastolit spravedlivý klid a mír, což jde proti duchu současné autoritářské vládě města.

Azimuth je samozřejmě označen BigWigovou vládou rovněž za teroristu a zrádce a je zatčen. Než je uvězněn, stihne adoptivního syna Woodruffa ve věku batolete schovat do bedny, přičemž mu nasadí jakási sluchátka. Když se zatýkací gestapo vyřádí na Woodruffově medvídkovi, kterého rozstřílí na cucky, a odvleče Azimutha do vězení, vyleze Woodruff z bedny. Smutný a opuštěn se vybatolí na ulici i s těmi záhadnými sluchátky na hlavě. Ano, hádáte správně, sluchátka jsou Viblefrotzer, který na Woodruffa ne náhodou aplikuje zestárnutí rovnou o 15 let. Azimuth byl opravdu mazaný. Odteď je váš úkol jasný. Dovést Woodruffa k poznání, jít po stopách Azimutha a jeho ukrytých vzkazech, učinit ve městě převrat s pomocí koncilu Boozooků proti BigWigovi a nakonec Azimutha osvobodit. 

Tolik suše k úvodnímu příběhu a nyní vám konečně mohu sdělit, jaký dojem na mě udělala hra, na jejíž obrázky jsem od roku 1994 s velkým zalíbením koukal, kdykoliv jsem na ně někde narazil. Když jsem Woodruffa ke konci 90. let získal ze Score CD, tak jsem kolem něj zvědavě a nesměle našlapoval a párkrát si jej pustil, abych zjistil, jak je ve skutečnosti komplikovaný, a tak jsem jej na čas zase odložil. A totéž se stalo i v lednu roku 2023, kdy jsem Woodruffa  po všech těch letech rozjel už jakože naostro s tím, že tohle zkusím konečně pokořit a nejlépe bez návodu. Ale nakonec mě po nějakém čase hraní a vcelku úspěšném postupu zastavilo několik zákysů a taky to, že dodatečně implementované titulky do hry, která původně titulky vůbec neměla, nefungovaly na 100%, což hraní bez návodu mohlo jen zkomplikovat. Někdy se angličtina mísila s francouzštinou, někdy titulky odlétly rychlostí blesku a někdy se nezobrazily vůbec. Následovala tak tříletá pauza, po které jsem právě během několika nedávných dnů Woodruffa konečně dohrál a bez mučení se přiznám, že i přes samostatně zvládnuté procesy a některé puzzly jsem nakonec dospěl ke kompromisu do toho návodu koukat, a to nakonec asi více, než by bylo zdrávo. 

Woodruff je totiž adventura nesmírně hutná a chce vám naložit pořádnou porci excelentní grafiky, o které bych s klidem mohl říci, že na rok 1994 je to jedna z nejhezčích adventur, která do dnešních dní nezestárla ani o den. Jako by byla vystavena každý den omlazovacímu působení Viblefrotzeru. Goblinsovská stylizace vyhlazena vyšším SVGA rozlišením dovolila vyždímat z grafického stylu Coktel Vision opravdové maximum. Takže čím hra opravdu baví, to jsou neskutečně nádherně prokreslené scenérie, specifický vizuál postaviček samotných i neotřelé pohledy na scénu navozující dojem komiksové knížky nebo filmu. Jednotlivé lokace pro vyšší efekt málokdy zakrývají plnohodnotně celou obrazovku a chytře pracují s různými výřezy vyobrazených oblastí. Zajímavá je i možnost v některých lokacích scrollovat obraz do stran nebo naopak lze odhalit další části lokace scrollováním nahoru a dolů bez toho, abyste se museli s Woodruffem dostat do těchto okrajových míst. 

Kolekce nabídnutých kreseb donutí člověka pozastavit se a prohlížet si jednotlivé bohaté prvky, které mu obrazy nabízejí, a je to fakt podívaná, kterou slupnete jako malinu, abyste pak samovolně přešli do módu průzkumu toho, s čím vším se tady dá pracovat. Nabídka velkého počtu obrazovek souvisí s přímo úměrným množstvím puzzlů, rébusů, rozhovorů, informací a různých kombinačních zapeklitostí, ze kterých vám půjde hlava kolem. Ale mohu říci, že se to pro mě ani na minutku nestalo otravným. Tohle je totiž správná Goblinsovina, u které člověk čeká, že bude plná detailů, vtípků, srandiček, ale také precizně vymyšlených souvislostí, které sice mnohdy haprují s realismem, logikou nebo intuicí, ale i tak je to především legrace a sranda. Ta je navíc obalena do vcelku sofistikovaných zákonitostí zdejšího světa a jeho lore, ve kterém vše souvisí se vším. 

Ačkoliv jsem spoustu puzzlů musel nakonec konzultovat s návodem, ve finále jsem nakonec shledal, že je to hodně o té trpělivosti, hledání a neustálém navštěvování různých míst znovu a znovu, protože se v rámci vyřešených úkolů mohou měnit. Když vám dojdou nápady, nastává moment trochu otrockého projíždění každičké obrazovky, zkoušení všeho na všechno a ono to při troše snahy nakonec sepne. Kolikrát jsem si říkal: "já trouba, že jsem tam nezašel a neprozkoumal to pořádně, vždyť na tohle bych časem přišel sám". Přesně tohle byl kámen úrazu mé rozehrávky před třemi lety. Přišel bych na vše sám, jenže za jak dlouho? Za měsíc, rok, za dva, u některých věcí dokonce nikdy? Je to buď a nebo. 

Vysoká míra zdejší kombinatoriky nemusí každému sednout. Je totiž rozházená do drobounkých detailů v desítkách lokacích, které jsou vzájemně po různu propojené. Až mnohem později se vám otevírají zkratky, čí přímá možnost teleportace pomocí speciálního přístroje, který pak naleznete,  Ale tohle nejde hře vytknout. Hráči dostali hru, která vydrží na hodně dlouho, o to by mělo jít. Jen kdyby těch her ale nebylo tolik:-)

Co musím pochválit k tomu nekonečnému pátrání nad záseky v této hře je to, že jak je Coktel Visionu vlastní, snaží se bavit hráče neustále, i když tápe. Během toho zkoušení všeho na všechno autoři připravili spoustu vtipných situací a animací, které se odehrají, když uděláte něco, co je slepou cestou. Takže vlastně ne že tápete, ale chodíte si zkoušet na všechna dostupná místa všechny varianty a možnosti, které nastanou po aplikaci každého předmětu, každé schopnosti, popovídání si s každou postavičkou a podobně. A když jen koukáte a neděláte nic, Woodruff vás pobaví nějakou vlastní šaškárnou.  

Opravdu vyhořet jde vlastně jen v pár momentech, kdy se na čas něco objeví a zase zmizí, a vy si toho máte všimnout a učinit tak správný krok. Tedy prozkoumat ten prvek a zjistit, že nabízí kromě krátké animace na rozptýlení i nějakou tu interakci. Naštěstí tu nejsou šílenosti typu udělej několik správných kroků po sobě ve správné sekundě, jako tomu bylo například u Gobliins 2. Nezapomínejte však ukládat pozici, protože párkrát vás hra může nahnat do spárů smrti, pokud si počínáte opravdu výrazně hloupě.

Pokud chcete komplexní fungující svět, v kterém nejen že vyluštíte pár hádanek a jdete na další obrazovku (což ostatně byl případ prvních Gobliiins, u nichž jediných se v rámci tvorby Coktel Vision mohu pochlubit, že jsem se do hintu nemusel podívat ani jednou), ale budete tady doslova žít, musíte se smířit s úkoly, které nebudou na jeden víkend. Jak je Woodruff komplexní a promyšlený teď uznejte sami z následujících řádků. V nich obecně nastíním jak hra funguje, ale nemusíte se bát, že vyspoileruji řešení nějakých puzzlů. 

Woodruff byl dítě, které během pár sekund zestárlo o 15 let. Neumí číst, psát, ani mluvit. Prvním vaším úkolem bude učinit Woodruffa gramotným. Následně začnete objevovat jakousi mystickou magičnost Boozooků. Zjistíte, že jsou nakaženi úmyslně nějakou chorobou způsobující Alzheimera, na což přijdete při setkávání se s Boozookskými radními koncilu, kteří jsou úplně mimo. Každý z nich má nějakou profesi a vy musíte nacházet slabiky, které vyléčí jejich amnézii a připomenou jim, co jsou zač. Zároveň se z těchto slabik učíte magické formule, které dokáží jiné osoby přimět k nějaké požadované činnosti. Například je pak můžete rozveselit, přimějete je k tomu si na něco vzpomenout, donutíte něco růst, samotného Woodruffa dokáží přimět ke schopnosti učinit lékařskou diagnózu a podobně. A pozor, všechny tyto náležitosti se vám postupně objevují v inventáři pod kategoriemi činností, které vedle předmětů rozšiřují oblasti možností interakce s prostředím. Stává se z toho (s nadsázkou) pomalu taková RPG hra.

Magickými formulacemi to nekončí, protože Woodruff získá také trenéra, který ho bude učit řeči těla, což vyústí dokonce ve schopnost levitace. Aby toho nebylo málo, získáte místní komunikátor s názvem Tobozon, ke kterému musíte nacházet správné kombinace čtyř slabik z "číselníku" o slabikách dvanácti. Kombinace slabik do "číselníku" Tobozonu se vám naštěstí pečlivě zapisují do seznamu a nemusíte je tak psát nikam do notesu. Tyto kombinace slabik také fungují často jako přístupy do různých míst, kde se takový číselník nachází, a to obvykle u nějakých dveří. 

Tady nastává ta další zábavná kombinatorika, do které se mnozí spustí s vervou, mnohým naopak může zamotat hlavu a řeknou si, ach jo, tohle už je moc. Musíte tady totiž chytře volit, kdy komu a proč zavolat, což spouští obvykle nějaký klíčový dějový event. Velmi dobrým nápadem, u kterého si možná vyškubete pár vlasů, pokud teda dávno nejedete image Daniela Landy, je možnost zavolat si na předpověď počasí. Dost často je klíčem k řešení vysledování, kde bude pršet, kde foukat nebo kde spadne opravdu ale opravdu velký meteorit. 

Jak vidíte, tak Woodruff nebude jen o tom "tadyhle jsi našel žvýkačku, tady míček, tady klacík a najdi místo, kde tohle použít. Časem získáte hromadu věcí i navazujících schopností, které vás tady skutečně donutí žít, procházet město křížem krážem a hledat. A pokud se vám bude zdát, že nápadů už bylo dost i na vaší hlavu, autoři vás dorazí možností cesty časem do minulosti, kdy budete muset sledovat, co se změní vašimi činy pak v budoucnosti. Naštěstí to tady není nijak přepálené a tento výlet časem se omezí jen na jednu obrazovku v minulosti. Změn v budoucnosti tím však nastane více. 

Grafiku jsem už pochválil, animované Gobliiins like vtípky taky, a tak je na řadě hudba a zvuky. Hudební podkres je plný takových sci-fi znepokojivých experimentálních kovových tónů, skoro jako by je skládal Vangelis nebo Klaus Schulze. Zásadní je tady ovšem dabing. Jak jste z mých minulých článků možná již zjistili, až na výjimky nejsem úplně fanoušek dabingu, a už vůbec ne, když se kvůli němu rozhodnou vývojáři vypustit titulky. Tenhle kámen úrazu bohužel u Woodruffa nalezneme a za to mu dávám bodíky dolů i přesto, že titulky byly nakonec dodělány do ScummVN verze, pod kterou jde dnes hra spustit (původně byla pod Windows 3.1, klasická snaha Sierry být v roce 1994 moderní a s dobou za každou cenu). Pokud jsem chtěl ale zůstat u anglických titulků, tak stejně nefungovaly správně. Což jsem na začátku už popsal. 

Omluvou budiž to, že u této hry je dabing špičkový a mnohdy je podstatou nějakých těch vtípků. Hlasy, intonace, dikce, výslovnost, to vše je uděláno tak precizně, že se pobavíte i u té předpovědi počasí, kde pád huge meteoru vypráví rosničák skoro se záchvatem smíchu. A při vyslovování Boozookských slabik se docela nasmějete, jsou to příšerné pazvuky:-). Dá se říci, že výslovnost samotná je tady i preciznější než u mnoha jiných nadabovaných her, a tak lze hodně věcí pochytit. Ale i tak někdy prostě uteče větička, kontext, něco přeslechnete v hluku okolního světa, a pak docela naštve, že vám třeba utekl nějaký podstatný střípek příběhu nebo řešení. 

Woodruff se nevyhnul i drobným bugům. Jsou to občas bohužel věci, které znepříjemní řešení puzzlu nebo vás odvede od správného řešení něco, co nezafunguje na první dobrou. Abych neprozradil nic z řešení, jen naznačím, že šlo o jednu situaci s výše pochváleným nápadem s předpovědí počasí a nějak mi ve správné chvíli nesepnul ten vítr. Zafungoval ale až později, a tak hra byla naštěstí dohratelná, jen jsem si v návodu musel přečíst, že to tak má fungovat a ve hře zkoušet psí kusy, aby se výsledek vyřešeného puzzle dostavil. Narazil jsem pak ještě na dvě drobné situace, kdy hra jakoby nechtěla reflektovat mou činnost nebo na něčem zamrzla. Ale z celkového obsahu šlo opravdu o drobnosti, které se holt stávaly a stávají. 

Woodruff bych tedy vyhodnotil jako jednu z nejhezčích a zároveň nejkomplexnějších adventur, kterou si můžete nejen zahrát, ale kterou můžete přímo žít. Takže vzhůru za dobrodružstvím s původně negramotným Woodruffem, který se vše učí za pochodu a nakonec se zaplete do hluboké politiky města Vlurxtrznbnaxl, pokusí se sjednotit koncil Boozooků, kteří třeba nakonec soustředí svou sílu k vyvolání bájné entity Schnibble šířící dobro. A pokud byste se zalekli neřešitelnosti nějakých rébusů, nenechte se odradit a klidně se nestyďte mrknout po nějaké té radě, jako jsem se ani já nestyděl, protože některé věci bych nevyřešil asi ani pod pohrůžkou zákazu hraní her na příštích 100 let:-) Tak co myslíte, bude to v hodnocení nakonec michelinská hvězda? 

Hodnocení: 90% 

Ringo