The Dark Eye: Chains of Satinav

Platforma: PC / Žánr: Adventure / Developer: Daedalic Entertainment / Vydavatel: Deep Silver / Rok: 2012

The Dark Eye: Chains of Satinav je v každém ohledu typická point and click adventura odpovídající mustru devadesátkových klasik. Drží se navíc staré dobré kreslené 2D grafiky, která se ovšem adaptovala na moderní standardy a bohatou paletu odstínů barev ve vysokém rozlišení. Tvůrci z Daedalic Entertainment jsou ostatně svou náklonností ke kresbě již proslavení a předvedli to v mnoha předchozích (i následujících) vizuálně působivých titulech, jako byly The Whispered World, A New Beginning nebo Deponia. Tímto se Daedalic Entertainment stávají svým způsobem nositeli standardů ukazujících, že kresleným 2D adventurám ani náhodou ještě neodzvonilo a pořád bude v tomto žánru co hrát.

Můj vztah k Daedalic adventurám byl pravda zprvu značně rezervovaný. Když přišli s nádherně kreslenými tituly, tak se mi na první pohled strašně líbily, ale zároveň jsem měl podvědomě prazvláštní pocit, že jsem z té přenádhery spíše jakoby unavený. K tomu jsem si nebyl jist, jestli témata a příběhy, které Daedalic do svých her vybírá, nepatří k těm, kterým se spíše vyhýbám. Postrádal jsem u jejich adventur útok na niterní dobrodružné pocity, které by mě doslova vtáhly do prostředí hry, kterého bych se stal součástí. Chains of Satinav byl ale první hrou, u které se moje předsudky mohly lámat, i když zpočátku ne úplně. Mám jej na GoGu od roku 2014, ale rozehrát jej, to jsem se stále zdráhal. Navíc jsem po různu četl názory, že ono je to tak trochu nic moc, ačkoliv to na první pohled vypadá jako nejkrásnější adventura všech dob.

Není však nad vlastní herní zkušenost. A tak jsem se před pár dny rozhodl prolomit tohle chození okolo horké kaše a naostro jsem Chains of Satinav rozehrál. Prvotní oťukávání hry bylo ovšem v duchu - no, jak jsem předpokládal, dalo se to tušit, je to přesně ten chlad, kterého jsem se bál. Jenže ten chlad pramenil na tom počátku trochu z něčeho jiného. Šlo o předpoklad, že to nebude úplně TOP hra mého života a nepomohl tomu ani způsob, jakým jsem hru načal. Snaha se hře věnovat tak trochu mimochodem, což znamenalo večer sednout před spaním s tím, že vyřeším pár puzzlů, jednu obrazovku, a zbytek zase až zítra, vedlo přesně k nastolení pocitu, že je hra nic moc. Navíc příběh se odvíjel pozvolna a nepůsobil příjemně. Chains of Satinav totiž připomíná klasickou hodně temnou pohádku s nepříjemně negativním prostředím na každém kroku s pocity beznaděje. Něco jako Deváté srdce, moje dětská noční můra :-)

Hlavní postava Geron není od prvního pohledu sympaťák. Je to mladík nesoucí si stigma z minulosti,  disponující zvláštní mentální schopností rozbíjet drobné křehké věci, navíc byl veřejně označen jako někdo, kdo nosí smůlu. O rodiče přišel ještě jako dítě, takže se jej ujal lovec ptactva Gwinnling, který mu dal nuzné přístřeší s lůžkem hned pod schůdky u východu z jeho domu (Harry Potter měl aspoň přístřešek). Geron se stal Gwinnlingovým pomocníkem, oblibě ve městě se však vůbec netěšil. Čelil posměškům, nadávkám, nenávisti a šikaně. A zrovna jednou takovou tryznou Gerona hra začíná. Shodou okolností je to v časech, kdy království Andergast a jeho stejnojmenné hlavní město čelí náletům agresivních havranů.  

Vzhledem k tomu, že se vše odehrává ve fantasy světě Aventurie, což je herní modul stolní hry Das Schwarze Auge (The Dark Eye) ve stylu dračího doupěte, dalo by se podlehnout falešné představě, že vám tady autoři naservírují komplexní dobrodružství, ve kterém třeba nebudou chybět RPG prvky. I to mohlo stát za názorem "nic moc", jelikož Das Schwarze Auge zní vždy jako příslib něčeho velkého a minimálně aspoň s nějakými RPG prvky. Chains of Satinav je však čistokrevná adventura a ze stolního dračáku čerpá v malém zlomku jen z loru a části geografie.

Tady bych teď narýsoval pomyslnou dělící čáru. Výše uvedené pochybnosti se rozptýlí jako mávnutím proutku, když uděláte zásadní věc. V první řadě je třeba v menu povypínat (respektive nezapínat) jakékoliv indikátory ulehčující hru. Žádné pomůcky typu ukaž mi aktivní místa, zvýrazni mi předměty, které lze sebrat, natož abyste si zapnuli indikátor naznačující možné kombinace. Tohle jsem odmítl hned před startem hry s tím, že si zkusím Chains of Satinav zahrát bez jediného hintu, bez jediného nakouknutí do návodu a bez jakékoliv jiné pomůcky (prozradím, že se mi to takto opravdu dohrát povedlo). Nakonec nechápu, proč autoři v menu vůbec někomu umožnili zapínat tyhle hinty. Můžete argumentovat, že než hodinu bloumat nad puzzlem, tak si raději ten mezerník zmáčknete a uvidíte, kde je schovaný předmět nebo nějaká interakce. Ale opravdu se nevyrovná nic tomu tu hodinku přemýšlet a když na to přijdete sami, endorfiny se jen pohrnou. 

Další věc je přístup ke hře. Důležité je překonat první rozjezdové úkoly, které vás obeznámí, jak to v této hře asi bude fungovat. Velkým faktorem je, pokud si ke hře fakt sednete s tím, že ji chcete hrát a vymezíte si na ni nějakou tu vytrvalou hodinku nebo dvě bez přerušení. Docílíte toho, že hra získá ohromný spád, puzzly vám půjdou lépe od ruky a děj se nebude rozpadat do nesourodých fragmentů. Vyklube se z toho nakonec opravdu temná fantasy s mnoha osobními dilematy. Geron se totiž z počátku nechová jako čistý klaďas, ale musí jednat pragmaticky. Odhalení upadajícího světa víl, z kterého do Geronova světa pronikne víla Nuri, povede k neřešitelné otázce. Zachránit vílu před jejím vlastním světem, ale zničit Aventurii, kterou chce ovládnout zlý prorok a potřebuje k tomu právě vílu Nuri? Pod falešnou záminkou odevzdat Nuri zpět do jejího světa? Anebo existuje nějaká třetí cesta? Před Geronem se otevírají špatná a ještě horší řešení, která se mu během poutě společně s Nuri budou honit hlavou.

Kromě děje jsou zde zlomové okamžiky, které mě přesvědčily, že přes ten kritický začátek se z Chains of Satinav vyklubala hodně promyšlená adventura plná spletité kombinatoriky, která jde s trochou trpělivosti zvládnout a odmění se vám pak přesně těmi pocity, pro které jakoukoliv adventuru chcete hrát. Rozhodující pro mě osobně byla lokace městečka položeného nad hladinou bažiny, skládajícího se z pěti obrazovek, skrze které jste museli vyřešit několik propletených úkolů. Tady mě ta kombinatorika opravdu nadchla. Kromě toho jsem byl definitivně vtažen i atmosférou a cítil jsem se tak trochu jako v Monkey Islandu. Průběh hry většinou funguje na principu "road movie" podobně, jako Full Throttle od Lucasu. Vždy jste uzavřeni do nějaké menší lokality s několika málo obrazovkami a omezeným počtem předmětů, tam vše vyřešíte a posouváte se dále dějem do dalších lokalit. Už jen tento aspekt nahrává k tomu se hecnout a dát to bez návodu. Víte, že je to hratelná partie a nebudete se honit přes dvacet obrazovek najednou a zkoušet v nich kombinovat tucet předmětů.

Korunu mému nadšení nakonec nasadil výlet do vílího světa, u kterého jsem si myslel, že se mi nebude líbit, ale opak byl pravdou. Rébusy najely snad na ještě vyšší level složitosti, ale pořád s vysokou dávkou logičnosti, i když kapku v bizarní podobě. Výborný nápad je také nutnost využít Geronových magických schopností věci rozbíjet, ve spolupráci s Nuri, jejíž magická schopnost je věci zase opravovat. Součinnost s Nuri je tady také ve vícero oblastech při řešení úkolů. Někdy ji musíte vyzvat, aby něco konkrétního udělala a vy na to mohli navázat dalšími nápady. Byl to pro mě zlomový moment, kdy jsem si řekl, sakra, Daedalic, já vás vnímal tak trochu jako nejisté podivíny a vy mi tady naservírujete adventuru, v které najdu starou dobrou radost ze všech těch Sierrovek, ovšem s precizností Lucasovek. Hned jsem spěchal na GoG dát si do wishlistu další produkty tohoto německého vývojářského studia.

Podíváme se taky na technickou stránku věci. Ta má tak trochu dvě tváře. Ale to má u Daedalic asi všechno. Oni vás nejprve nadchnou, pak trochu odradí, a nakonec se k nim vrátíte s láskou k odmítanému. V první řadě musím ocenit excelentně provedené obrazovky, v kterých všechna ta panorámata, krajinky, ulice měst, lesy a pod. vypadají jako úžasné detailní olejomalby, na kterých lze oči nechat. Bez pochyb mohu říci, že to patří k tomu nejhezčímu, co jsem na monitoru viděl. A to navzdory tomu, že spousta lokací je v takovém dirty stylu. Čímž myslím např. rozbahněnou ulici města plnou prasat, není zde nouze ani o prvky násilí. Obrázky mají jakousi hutnost, která mi mírně připomínala precizní kresby adventur od Legendu, jako byly Death Gate nebo Shannara.

Co je ovšem často podrobeno kritice v případě i takto hezké grafiky, jsou podružné prvky, a kritika je tak trochu oprávněná. Grafika v rozhovorech je zpracovaná detailem na scénu, kdy se obraz přepne na obličeje postav v dominantním postavení oproti rozostřenému pozadí a je to trochu nekonzistentně do očí bijící oproti běžnému hernímu výhledu. Ony by ty obličeje nebyly nijak špatné, nejsou nakresleny úplně zle, ale asi tuším, kam kritika mířila. Obličeje jsou totiž spíše nesympatické. Ne však ve smyslu ošklivé. O Nuri by se dalo říci, že je i pěkná, ale má divný účes a drobné rysy z ní dělají na první pohled hysterku, přitom se chová naprosto dětsky a naivně. Chováním i některými rysy mi dost připomínala Naďu Konvalinkovou ve filmu Adéla ještě nevečeřela. Geron zase vypadá, jako by mu táhlo na osmnáct, obličej lehce zčernalý vousem, ale přitom jej stříhá stále doma maminka. Jsou to všechno spíše ale otázky stylu, než kvality grafiky samotné.

Hudební doprovod je poslouchatelný ve smyslu, že podbarvuje temnotu celého děje obzvláště hlubokým smutkem. Zvuky jsou v pořádku, jak mají být, takže jim není co vytknout. Ale ani tady se finální dílo nevyhnulo lehké kontroverzi v oblasti namluvení postav. Hra je původem z Německa a tak má věrohodný německý dabing. Němčina by však na mě působila rušivě, a tak jsem si nechal dabing anglický. Jenže ten nedosahuje kvalit originálu a je vidět, že je to spíše amatérsky namluvené. Ne nějak děsivě, ale jelikož celkově nejsem úplně fanouškem dabingu, tak tady jsem se jej snažil obzvláště nevnímat.    

Tak vidíte, i přes velký předěl mezi rozporuplností a nadšením jsem se nevyhnul pár dalším kritickým detailům. Závěrem bych však chtěl zdůraznit, že všechny ty kritické drobnosti ke grafice i zvuku jsou vesměs drobnosti, které jsem povinně zmínil. Výsledek je však jednoznačný. Díky promakaným puzzlům, nádherné grafice a příběhu, který se rozjíždí sice pozvolna, ale o to větší sílu nabírá v průběhu hry, aby vyústil v silný a dojemný závěr, jde o kvalitní adventuru. Je škoda ji odkládat, pokud jste ji odkládali tak, jako dlouhou dobu já, a možná ze stejných důvodů. 

Je to vynikající pocta všemu, co máme na klasických point and click adventurách rádi. A jelikož je to někdy i přes složitější kombinatoriku dohratelné bez návodu i na maximální obtížnost, je jasné, že se Daedalic Entertainment na druhou stranu vyvarovali tomu, co jsme naopak na starých dobrých adventurách tak trochu (možná i hodně) proklínali. The Dark Eye: Chains of Satinav si ode mě vyslouží hodnocení řadící jej k tomu výrazně lepšímu z těch 122 adventur, co jsem za svůj pařanský život dohrál. Daedalic si u mě udělali očko a já se tak těším na druhý díl Memoria, popřípadě další jejich produkty z oblasti nejen adventur.

Hodnocení: 85%

Ringo

Tohle všechno nechte ve hře vypnuté, pokud si nechcete pokazit zážitek vlastního pátrání.

Galerie dalších obrázků (s možnými spoilery zejména u těch posledních):